AHA lekce na naučné stezce
Od jekotu k lásce
Je sobota
odpoledne a právě jsme si s dětmi užili zajímavou prohlídku zříceniny hradu
Jenštejn (mimochodem výborný tip na krátký výlet blízko u Prahy ).
Vydáváme se na naučnou stezku po červené směr Vinoř v očekávání příjemné procházky...zastavujeme se u stánku s občerstvením. David (10) chce párek
v rohlíku, ale při zjištění, že bychom na párek museli čekat 15 minut, ho ujišťujeme,
že po cestě ještě určitě nějaké občerstvení bude a pokračujeme v cestě. Od té chvíle
začíná brblat a naštvaně šlape jako první. Ne, tady jeho podrážděnost nezačala.
Prázdný žaludek a to, že nedostal, co chtěl teď hned, se přidává k faktu,
že vůbec na žádný výlet dneska jet nechtěl. Však nám to ráno říkal..."pořád někam
jezdíme!" OK, chápeme, ale šlape kupředu a to nám stačí.
.jpg)
Oddávám se nádherné
přírodě, raduji se z pohybu na čerstvém vzduchu a těším se, že naučná
stezka děti zabaví a přeci jen to chození pro ně nebude takový "opruz." Ze
slastného pocitu, "jaký nádherný život mám a jak jsem vděčná, že můžu zažívat
takové fajn chvíle s mou rodinou a dětmi" mě vytrhuje nepříjemný tón
odněkud za mnou, tam, kde se nachází můj muž a Sárinka (7).
"Mě bolí nohyyy!
Táto, vezmeš měěěě?"
V tu chvíli si začínám uvědomovat reakci svého těla. Cítím,
jak začíná tuhnout. Zatím jen tak zlehka. Přeci jen už mám něco za sebou (pár
let práce s emocemi). :-) Mysl
totiž bleskově začíná věstit něco neblahého. Pomyslná červená kontrolka
v mozku začíná blikat - "útěk nebo únik". Všechno se to děje během vteřin,
naše tělo je obdivuhodný aparát. "To bude dobrý" říkám si. Můj muž samozřejmě
Sáru odmítá vzít a pokračujeme v chůzi. Sára několikrát opakuje svůj
požadavek a začíná kňourat. Snažíme se to všichni chvíli ignorovat a vyčkáváme,
pak chlácholíme, že to jsou "jen" 3
km, vysvětlujeme, že táta jí vzít nemůže, je už moc
těžká a už je jí 7 let a že na téhle stezce jsou moc zajímavé informační panely
a ...
....a tady začíná cesta do pekel a já to moc dobře vím - toto nezabírá!
Sáře
došlo, že musí přitvrdit. Zkříží naštvaně ruce na prsou, zastaví se a
tvrdohlavě pronese: "Ne! Já už nepůjdu!" Můj drahý trpělivý muž a skvělý táta
už ví, co bude následovat a ukončuje tento výstup tím, že pronese ultimátum a
odchází raději dopředu za Davidem. Já, ač nerada, se zastavuji. Sára zůstává
stát uprostřed nějaké slepé silnice, která na chvíli kříží stezku. Moje tělo a
mysl v tu chvíli už také tuší, co tohle u naší dcery narozené v Býku,
s ascendentem v Kozorohu a s velkým vlivem Berana, znamená. I
když o astrologii nic nevíte, asi vám je jasné, že tato zvířata mají všechna
rohy a vyznačují se krom jiného dvěma výtečnými vlastnostmi - tvrdohlavostí a
neústupností.
Mysl začíná pracovat "Nééé, prosím, teď nééé, na tohle nemám, nééé scéna, nééé na téhle fajn procházce, já si jí chci užít, to bude na dlouho, ...zpropadené AHA rodičovství!" Snažím se jemně najít ještě naději, že si dá říct: " Sári, zlato, pojď, chápu, že tě bolí nohy, ale táta tě prostě nevezme a zůstat tady nemůžeš, prostě musíš jít. Pojď, půjdem spolu za ruku."
"NEEEEE!"
Sára zaječí tak, že mě tentokrát úplně zamrazí po celém těle (panika). A ječí
znova a znova. NEEEE!!! NEEECHCI!! Začínám cítit stoupající frustraci a vztek.
Mysl jede na plné obrátky. Tenhle scénář už totiž dobře zná (bohužel). Mysl dobře
ví, co hrozí dál a jak ošklivé to může být. Sakra!
Vyhodnocuji, že nejlepší
v tu chvíli bude otočit se a jít pomalu od ní dál. Vím, že to není
ideální, ale pořád mám naději, že získám čas a možná nevybuchnu a katastrofa
bude zažehnána. Jakmile mě Sára vidí odcházet, začne šíleně ječet, směs emocí vyvolává totální záchvat. Strach, že jí tu necháme. Bezmoc z toho, že jí nezbývá nic
jiného, než se podvolit, pokud tu nechce zůstat sama uprostřed lesa . Děsný vztek. A
ty bolavé nohy. Je mi to jasné. Ještě chvíli asi něco říkám, ale pak jen
vnímám, že se to strašně eskaluje. Sára ječí jak raněné zvíře, je to příšerný
zvuk...mám pocit, že se otřásá celý les.
Po silnici projíždí auto a já doufám, že
se posádka nebude starat o to, co uprostřed silnice dělá hystericky řvoucí
dítě. Můj úplně špatný poslední komentář zní: "Pojď, prosím tě, za mnou, aby si
lidé z toho auta nemysleli, že tě tu někdo nechal a nezavolali policii."
Bože! Jsem úplně mimo. Sára přidává na síle a ječí ještě větší hrůzou a studem.
V té milisekundě se mi vybavuje odkud tenhle nesmysl, který mě napadl a
bohužel i vylítl z mých úst, mám, a navzdory aktuálnímu rozpoložení se
snad i nad tím pousměju. Příběh, který nám vyprávěla v dětství
naše babička o mojí mamce a my ho jako děti pořád chtěly dokola slyšet (Naše
maminka jako malá jednou ne a ne odejít od výkladní skříně obchodu,
babička schválně zašla za roh ve snaze dát jí lekci - neuvidí mě a bude brečet,
myslela si - jenže nepočítala s tím, že jedna starostlivá kolemjdoucí paní
najednou čapla její "ztracené" dítě a nesla ho naproti na policejní stanici,
načež babička vyběhla zpoza rohu s křikem, kam jí nese její dítě! Trapné,
že?).
Do toho se
vrací můj muž zepředu a vzteky už taky bez sebe říká několik ne úplně pěkných
věcí a ať už jí tu třeba nechám...chápu ho, naprosto, snaží se vše zachránit,
pomoct. Je to k nevydržení. Hmatatelně cítíte, že v těchto chvílích
se Sárou prostě nehnete. Ne silou. Vnitřně hrozně bojuju. Nejradši bych z ní
vytřásla duši a seřvala jí, aby už přestala. Na druhou stranu vnímám její
strach, vztek, bezmoc.
Zvyšuji hlas a říkám aspoň nahlas, že už taky ztrácím
trpělivost. Snažím se soustředit pozornost na moje kroky, na kontakt se zemí,
jako kdybych byla hromosvod. Kráčím a sbírám poslední zbytky ochoty zachovat se
JINAK. Sára strašně ječí. Pořád. Začínám dýchat a mysl se vzpamatovává. Myslím
na celé AHA rodičovství. Slyším slova dr. Laury.
Jasně si uvědomuji, že
teď je přesně ten okamžik, kdy je třeba se ROZHODNOUT a silou vůle se přimět udělat
to, co je v těchhle chvílích tak děsně těžký - ZVOLIT LÁSKU, KDYŽ SI JI
DÍTĚ NEJMÍŇ ZASLOUŽÍ.
Kdy jediné, co v tu chvíli považujete za "správné" je, aby vás dítě prostě poslechlo, ukončilo tuhle hysterii a prostě šlapalo dál. Když musíte překonat sami sebe, svou minulost, své předky, společnost, zvyky, a musíte vědomě ze své hlavy vypustit přesvědčení typu "Ty děti jsou tak nevděčný, neumějí se ovládat, neumějí se přemoct, jsou rozmazlený, vychovávám je špatně, jak si v životě poradí, když nedokážou překonat 3 km blbý procházky, nikdo se s nimi nikdy nebude takhle piplat, vždyť to není možný takhle se chovat, ještě že tu nejsou žádný lidi (!), kašlu na pitomý AHA rodičovství a všechny tyhle přístupy?!....." (dosaďte si, co vás dál napadá).
.jpg)
Dýchám. Dýchám.
A dýchám. A jsem zticha.
Někde uvnitř mě se začíná ozývat hlas, který je jiný a
přichází z té části mysli, která už má díky bohu nové zkušenosti a ví, že
je to sice víc práce, ale přínos vždy dlouhodobější a několikanásobně vyšší. Cítím,
jak se mysl a tělo zklidňují a já vím, že teď už mám šanci. Otáčím se na ječící
Sáru. Vůbec netuším, co mám říct. Racionální část mozku je pořád ještě trochu
vyřazena z provozu (zaplavena emocemi). Cítím narůstající vnitřní klid
(konečně) a důvěru, že teď už je to na dobré cestě. Sára pořád zarytě a
nepřátelsky stojí na cestě a brečí vzteky. Vím, co se ve mně děje ...vzdala jsem
to. Konečně.
Ustála jsem vnitřní impuls pod vlivem strachu rychle věc vyřešit, smést ze stolu, ukázat svou moc a "VYHRÁT", jak se sluší a patří na správného rodiče, který má "respekt" a takové chování prostě netoleruje....
"Sári, já opravdu vidím, že už toho máš dost, bolí tě nohy, nechceš už jít tuhle stezku, navíc tě táta nechce nést a to tě hrozně naštvalo." (uznání jejího pohledu a pocitů, snaha o napojení, empatie)
Kouká na
mě výhružně, ale cítím, že povoluje a že ona taky ví, že už jsem na tom lépe. Jdu o
kousek blíž.
"Sári, je jasné, že tu zůstat nemůžeme a ani tě nemůžeme nést (empatické stanovené hranic), budeš to
muset ujít".....
Sára si dupne a opakuje "Ne." Už ale o hodně klidněji.
"Co teď
potřebuješ, zlato?" Zarytě mlčí, mračí se. "Co by ti pomohlo?" Já opět cítím,
jak začínám být netrpělivá a chci, aby už něco zabralo...."Pomohlo by, když tě
obejmu nebo dám pusu?" "NE!" (jak jsem si jen mohla myslet, že mi skočí na
neupřímnou manipulaci, ach ty bystré děti!).
V tu chvíli mi docházejí nápady, co dělat dál ... a v další chvíli cítím, jak povoluji ještě víc a opravdu se napojuji na to dítě přede mnou...začínám skutečně naciťovat, co by pomohlo. Něco mě napadá, ale na vteřinu váhám, jestli to fakt vypustit z úst...jaká ironie! Ještě před chvílí mi hlavou běžely ty "správné" myšlenky o tom, jak jsou ty dnešní děti nevděčné, když je vezmeme na krásný výlet, nevědí, co to jsou opravdové těžkosti...
"Sári, já
když jsem byla malá, tak se mi taky mnohokrát nechtělo na výlety s babi a
dědou (ach jo, nejradši jsem seděla hodiny sama doma s knihou! Jak blaze
mi bylo!). Taky jsem musela někdy jít, i když bych nejradši byla doma a hrála
si. Někdy jsem to opravdu nesnášela. A taky mě bolely nohy. Bolí mě dokonce i
teď jako tebe. Někdy prostě musíme dělat věci, který nechceme a to není
příjemný pocit (ještě donedávna byla tahle věta pro mě samotnou téměř jako
sprostá slova! "To teda nemusíme!" - neslyším náhodou Sáru??). Ale když už tu
jsme, tak si to můžeme nějak zpříjemnit...(orientace
na řešení) můžeme se těšit třeba na zmrzlinu, kterou si dáme za odměnu, až
dorazíme k autu (jau, já vím, že to není ideální přístup!), můžeme si
cestou povídat, chceš, abych ti něco vyprávěla ("Ne." Zní odpověď, ok...), támhle
už je ta tabule, kde mají být nějaké úkoly, třeba to bude zajímavé, pojď."
Podávám jí ruku a díky bohu Sára přijímá. Není vůbec nadšená, ale JDE! Uf. Docházíme mého muže a Davida. Úleva na všech frontách. David už také vypadá "krotčeji." Můj muž nabízí pití. Vděčně přijímáme. Přicházíme konečně k naučné tabuli. Je napůl poničená vandaly, ale poskytuje útěchu rozptýlení a vydechnutí. Dál už jdeme v klidu. V tichu. Klid po bouři. Nikdo nic neříká, ale cítíme, že se něco hodně změnilo. Cítíme se víc napojení navzájem. Tiché souznění. Pročištění.
.jpg)
Jdeme se
Sárou ruku v ruce.
"Sári, je jasný, že tě můžou nohy bolet, máš je
z nás nejmenší, možná jdeme moc rychle? Kdybys potřebovala, příště řekni,
že si třeba potřebuješ na chvíli odpočinout nebo abychom šli pomalu, jo?"
Sára
nic (BÝK!!!), ale vnímám, že to vstřebala. A sama sebe udivuji tím, co jsem
právě od sebe slyšela a jak samo to přišlo... :-) Na další zastávce u krásného rybníka a další
naučné tabule už je nálada i veselá. Sára je milá a vřelá. Sedne si na pařez,
že si potřebuje odpočinout. Trpělivě to respektujeme (kromě našeho netrpělivého
rychlého Davídka (BERAN), který huláká, ať už jdeme!). Sára vesele vybíhá
kopeček. Neodpustím si s humorem poznámku, že před chvílí tu skuhrala a
vztekala se a teď tu běhá! Smějeme se. Objímám jí (mršku!!!) a dávám jí pusu.
Po zbytek procházky je milionová. Cítím větší blízkost. Cítím, že mi víc důvěřuje.

Doufám, že se Sára dneska naučila to, co vždy tvrdí dr. Laura Markham, autorka AHA rodičovství:
- že i když "zlobí", máme jí pořád rádi a nenecháme jí v tom samotnou
- že emoce odeznějí a vše bude v pořádku
- že i když něco musíme, můžeme si to zpříjemnit a zaujmout k tomu jiný postoj
A co to dalo mně?
- další zkušenost a ověření, že tenhle přístup je sice někdy náročný, ale velmi účinný
- důvěru, že podobné situace jsem schopná zvládnout
- povzbuzení, že třeba příště už se zastavím o mnoho dříve a nenechám to dojít tak daleko
- dobrý pocit z toho, že jednám v souladu s tím, čemu věřím a jak chci k dětem přistupovat
- pocit hlubšího pouta se Sárou
A za to ta
práce prostě stojí....
Linda Malenovská, 7. 8. 2016