AHA lekce na naučné stezce
Od jekotu k lásce

Je sobota odpoledne a právě jsme si s dětmi užili zajímavou prohlídku zříceniny hradu Jenštejn (mimochodem výborný tip na krátký výlet blízko u Prahy ).

Vydáváme se na naučnou stezku po červené směr Vinoř v očekávání příjemné procházky...zastavujeme se u stánku s občerstvením. David (10) chce párek v rohlíku, ale při zjištění, že bychom na párek museli čekat 15 minut, ho ujišťujeme, že po cestě ještě určitě nějaké občerstvení bude a pokračujeme v cestě. Od té chvíle začíná brblat a naštvaně šlape jako první. Ne, tady jeho podrážděnost nezačala. Prázdný žaludek a to, že nedostal, co chtěl teď hned, se přidává k faktu, že vůbec na žádný výlet dneska jet nechtěl. Však nám to ráno říkal..."pořád někam jezdíme!" OK, chápeme, ale šlape kupředu a to nám stačí.

Oddávám se nádherné přírodě, raduji se z pohybu na čerstvém vzduchu a těším se, že naučná stezka děti zabaví a přeci jen to chození pro ně nebude takový "opruz." Ze slastného pocitu, "jaký nádherný život mám a jak jsem vděčná, že můžu zažívat takové fajn chvíle s mou rodinou a dětmi" mě vytrhuje nepříjemný tón odněkud za mnou, tam, kde se nachází můj muž a Sárinka (7).

"Mě bolí nohyyy! Táto, vezmeš měěěě?"

V tu chvíli si začínám uvědomovat reakci svého těla. Cítím, jak začíná tuhnout. Zatím jen tak zlehka. Přeci jen už mám něco za sebou (pár let práce s emocemi). :-) Mysl totiž bleskově začíná věstit něco neblahého. Pomyslná červená kontrolka v mozku začíná blikat - "útěk nebo únik". Všechno se to děje během vteřin, naše tělo je obdivuhodný aparát. "To bude dobrý" říkám si. Můj muž samozřejmě Sáru odmítá vzít a pokračujeme v chůzi. Sára několikrát opakuje svůj požadavek a začíná kňourat. Snažíme se to všichni chvíli ignorovat a vyčkáváme, pak chlácholíme, že to jsou "jen" 3 km, vysvětlujeme, že táta jí vzít nemůže, je už moc těžká a už je jí 7 let a že na téhle stezce jsou moc zajímavé informační panely a ...

....a tady začíná cesta do pekel a já to moc dobře vím - toto nezabírá!

Sáře došlo, že musí přitvrdit. Zkříží naštvaně ruce na prsou, zastaví se a tvrdohlavě pronese: "Ne! Já už nepůjdu!" Můj drahý trpělivý muž a skvělý táta už ví, co bude následovat a ukončuje tento výstup tím, že pronese ultimátum a odchází raději dopředu za Davidem. Já, ač nerada, se zastavuji. Sára zůstává stát uprostřed nějaké slepé silnice, která na chvíli kříží stezku. Moje tělo a mysl v tu chvíli už také tuší, co tohle u naší dcery narozené v Býku, s ascendentem v Kozorohu a s velkým vlivem Berana, znamená. I když o astrologii nic nevíte, asi vám je jasné, že tato zvířata mají všechna rohy a vyznačují se krom jiného dvěma výtečnými vlastnostmi - tvrdohlavostí a neústupností.

Mysl začíná pracovat "Nééé, prosím, teď nééé, na tohle nemám, nééé scéna, nééé na téhle fajn procházce, já si jí chci užít, to bude na dlouho, ...zpropadené AHA rodičovství!" Snažím se jemně najít ještě naději, že si dá říct: " Sári, zlato, pojď, chápu, že tě bolí nohy, ale táta tě prostě nevezme a zůstat tady nemůžeš, prostě musíš jít. Pojď, půjdem spolu za ruku."

"NEEEEE!" Sára zaječí tak, že mě tentokrát úplně zamrazí po celém těle (panika). A ječí znova a znova. NEEEE!!! NEEECHCI!! Začínám cítit stoupající frustraci a vztek. Mysl jede na plné obrátky. Tenhle scénář už totiž dobře zná (bohužel). Mysl dobře ví, co hrozí dál a jak ošklivé to může být. Sakra!

Vyhodnocuji, že nejlepší v tu chvíli bude otočit se a jít pomalu od ní dál. Vím, že to není ideální, ale pořád mám naději, že získám čas a možná nevybuchnu a katastrofa bude zažehnána. Jakmile mě Sára vidí odcházet, začne šíleně ječet, směs emocí vyvolává totální záchvat. Strach, že jí tu necháme. Bezmoc z toho, že jí nezbývá nic jiného, než se podvolit, pokud tu nechce zůstat sama uprostřed lesa . Děsný vztek. A ty bolavé nohy. Je mi to jasné. Ještě chvíli asi něco říkám, ale pak jen vnímám, že se to strašně eskaluje. Sára ječí jak raněné zvíře, je to příšerný zvuk...mám pocit, že se otřásá celý les.

Po silnici projíždí auto a já doufám, že se posádka nebude starat o to, co uprostřed silnice dělá hystericky řvoucí dítě. Můj úplně špatný poslední komentář zní: "Pojď, prosím tě, za mnou, aby si lidé z toho auta nemysleli, že tě tu někdo nechal a nezavolali policii." Bože! Jsem úplně mimo. Sára přidává na síle a ječí ještě větší hrůzou a studem. V té milisekundě se mi vybavuje odkud tenhle nesmysl, který mě napadl a bohužel i vylítl z mých úst, mám, a navzdory aktuálnímu rozpoložení se snad i nad tím pousměju. Příběh, který nám vyprávěla v dětství naše babička o mojí mamce a my ho jako děti pořád chtěly dokola slyšet (Naše maminka jako malá jednou ne a ne odejít od výkladní skříně obchodu, babička schválně zašla za roh ve snaze dát jí lekci - neuvidí mě a bude brečet, myslela si - jenže nepočítala s tím, že jedna starostlivá kolemjdoucí paní najednou čapla její "ztracené" dítě a nesla ho naproti na policejní stanici, načež babička vyběhla zpoza rohu s křikem, kam jí nese její dítě! Trapné, že?). 

Do toho se vrací můj muž zepředu a vzteky už taky bez sebe říká několik ne úplně pěkných věcí a ať už jí tu třeba nechám...chápu ho, naprosto, snaží se vše zachránit, pomoct. Je to k nevydržení. Hmatatelně cítíte, že v těchto chvílích se Sárou prostě nehnete. Ne silou. Vnitřně hrozně bojuju. Nejradši bych z ní vytřásla duši a seřvala jí, aby už přestala. Na druhou stranu vnímám její strach, vztek, bezmoc.

Zvyšuji hlas a říkám aspoň nahlas, že už taky ztrácím trpělivost. Snažím se soustředit pozornost na moje kroky, na kontakt se zemí, jako kdybych byla hromosvod. Kráčím a sbírám poslední zbytky ochoty zachovat se JINAK. Sára strašně ječí. Pořád. Začínám dýchat a mysl se vzpamatovává. Myslím na celé AHA rodičovství. Slyším slova dr. Laury.

Jasně si uvědomuji, že teď je přesně ten okamžik, kdy je třeba se ROZHODNOUT a silou vůle se přimět udělat to, co je v těchhle chvílích tak děsně těžký - ZVOLIT LÁSKU, KDYŽ SI JI DÍTĚ NEJMÍŇ ZASLOUŽÍ.

Kdy jediné, co v tu chvíli považujete za "správné" je, aby vás dítě prostě poslechlo, ukončilo tuhle hysterii a prostě šlapalo dál. Když musíte překonat sami sebe, svou minulost, své předky, společnost, zvyky, a musíte vědomě ze své hlavy vypustit přesvědčení typu "Ty děti jsou tak nevděčný, neumějí se ovládat, neumějí se přemoct, jsou rozmazlený, vychovávám je špatně, jak si v životě poradí, když nedokážou překonat 3 km blbý procházky, nikdo se s nimi nikdy nebude takhle piplat, vždyť to není možný takhle se chovat, ještě že tu nejsou žádný lidi (!), kašlu na pitomý AHA rodičovství a všechny tyhle přístupy?!....." (dosaďte si, co vás dál napadá).

Dýchám. Dýchám. A dýchám. A jsem zticha.

Někde uvnitř mě se začíná ozývat hlas, který je jiný a přichází z té části mysli, která už má díky bohu nové zkušenosti a ví, že je to sice víc práce, ale přínos vždy dlouhodobější a několikanásobně vyšší. Cítím, jak se mysl a tělo zklidňují a já vím, že teď už mám šanci. Otáčím se na ječící Sáru. Vůbec netuším, co mám říct. Racionální část mozku je pořád ještě trochu vyřazena z provozu (zaplavena emocemi). Cítím narůstající vnitřní klid (konečně) a důvěru, že teď už je to na dobré cestě. Sára pořád zarytě a nepřátelsky stojí na cestě a brečí vzteky. Vím, co se ve mně děje ...vzdala jsem to. Konečně.

Ustála jsem vnitřní impuls pod vlivem strachu rychle věc vyřešit, smést ze stolu, ukázat svou moc a "VYHRÁT", jak se sluší a patří na správného rodiče, který má "respekt" a takové chování prostě netoleruje....

"Sári, já opravdu vidím, že už toho máš dost, bolí tě nohy, nechceš už jít tuhle stezku, navíc tě táta nechce nést a to tě hrozně naštvalo." (uznání jejího pohledu a pocitů, snaha o napojení, empatie)

Kouká na mě výhružně, ale cítím, že povoluje a že ona taky ví, že už jsem na tom lépe. Jdu o kousek blíž.

"Sári, je jasné, že tu zůstat nemůžeme a ani tě nemůžeme nést (empatické stanovené hranic), budeš to muset ujít".....

Sára si dupne a opakuje "Ne." Už ale o hodně klidněji.

"Co teď potřebuješ, zlato?" Zarytě mlčí, mračí se. "Co by ti pomohlo?" Já opět cítím, jak začínám být netrpělivá a chci, aby už něco zabralo...."Pomohlo by, když tě obejmu nebo dám pusu?" "NE!" (jak jsem si jen mohla myslet, že mi skočí na neupřímnou manipulaci, ach ty bystré děti!).

V tu chvíli mi docházejí nápady, co dělat dál ... a v další chvíli cítím, jak povoluji ještě víc a opravdu se napojuji na to dítě přede mnou...začínám skutečně naciťovat, co by pomohlo. Něco mě napadá, ale na vteřinu váhám, jestli to fakt vypustit z úst...jaká ironie! Ještě před chvílí mi hlavou běžely ty "správné" myšlenky o tom, jak jsou ty dnešní děti nevděčné, když je vezmeme na krásný výlet, nevědí, co to jsou opravdové těžkosti...

"Sári, já když jsem byla malá, tak se mi taky mnohokrát nechtělo na výlety s babi a dědou (ach jo, nejradši jsem seděla hodiny sama doma s knihou! Jak blaze mi bylo!). Taky jsem musela někdy jít, i když bych nejradši byla doma a hrála si. Někdy jsem to opravdu nesnášela. A taky mě bolely nohy. Bolí mě dokonce i teď jako tebe. Někdy prostě musíme dělat věci, který nechceme a to není příjemný pocit (ještě donedávna byla tahle věta pro mě samotnou téměř jako sprostá slova! "To teda nemusíme!" - neslyším náhodou Sáru??). Ale když už tu jsme, tak si to můžeme nějak zpříjemnit...(orientace na řešení) můžeme se těšit třeba na zmrzlinu, kterou si dáme za odměnu, až dorazíme k autu (jau, já vím, že to není ideální přístup!), můžeme si cestou povídat, chceš, abych ti něco vyprávěla ("Ne." Zní odpověď, ok...), támhle už je ta tabule, kde mají být nějaké úkoly, třeba to bude zajímavé, pojď."

Podávám jí ruku a díky bohu Sára přijímá. Není vůbec nadšená, ale JDE! Uf. Docházíme mého muže a Davida. Úleva na všech frontách. David už také vypadá "krotčeji." Můj muž nabízí pití. Vděčně přijímáme. Přicházíme konečně k naučné tabuli. Je napůl poničená vandaly, ale poskytuje útěchu rozptýlení a vydechnutí. Dál už jdeme v klidu. V tichu. Klid po bouři. Nikdo nic neříká, ale cítíme, že se něco hodně změnilo. Cítíme se víc napojení navzájem. Tiché souznění. Pročištění.

Jdeme se Sárou ruku v ruce.

"Sári, je jasný, že tě můžou nohy bolet, máš je z nás nejmenší, možná jdeme moc rychle? Kdybys potřebovala, příště řekni, že si třeba potřebuješ na chvíli odpočinout nebo abychom šli pomalu, jo?"

Sára nic (BÝK!!!), ale vnímám, že to vstřebala. A sama sebe udivuji tím, co jsem právě od sebe slyšela a jak samo to přišlo... :-) Na další zastávce u krásného rybníka a další naučné tabule už je nálada i veselá. Sára je milá a vřelá. Sedne si na pařez, že si potřebuje odpočinout. Trpělivě to respektujeme (kromě našeho netrpělivého rychlého Davídka (BERAN), který huláká, ať už jdeme!). Sára vesele vybíhá kopeček. Neodpustím si s humorem poznámku, že před chvílí tu skuhrala a vztekala se a teď tu běhá! Smějeme se. Objímám jí (mršku!!!) a dávám jí pusu. Po zbytek procházky je milionová. Cítím větší blízkost. Cítím, že mi víc důvěřuje.

Doufám, že se Sára dneska naučila to, co vždy tvrdí dr. Laura Markham, autorka AHA rodičovství:

- že i když "zlobí", máme jí pořád rádi a nenecháme jí v tom samotnou

- že emoce odeznějí a vše bude v pořádku

- že i když něco musíme, můžeme si to zpříjemnit a zaujmout k tomu jiný postoj

A co to dalo mně?

- další zkušenost a ověření, že tenhle přístup je sice někdy náročný, ale velmi účinný

- důvěru, že podobné situace jsem schopná zvládnout

- povzbuzení, že třeba příště už se zastavím o mnoho dříve a nenechám to dojít tak daleko

- dobrý pocit z toho, že jednám v souladu s tím, čemu věřím a jak chci k dětem přistupovat

- pocit hlubšího pouta se Sárou

A za to ta práce prostě stojí....

Linda Malenovská, 7. 8. 2016