Empatické stanovení hranic v praxi odchod ze hřiště
"Nemohu uvěřit, že radíte rodičům, aby u dětí přestali vyžadovat poslušnost! Už mám dost rodičů, kteří neumí říct dítěti NE a skákají, jak děti pískají. Není divu, že dnešní děti nemají žádnou sebekázeň!"
Často rodiče vybízím, aby si přečetli můj článek Dovolte si netrestat (ano, používám slovo kázeň tak, jak ho definuje slovník: trest).
Stejně jako pisatel komentáře výše, většina rodičů usuzuje, že netrestat znamená permisivní rodičovství. Pro většinu lidí je to nový přístup, a proto také tvoří nejdelší kapitolu v mé knize Peaceful Parent, Happy Kids: How to stop yelling and start connecting (v češtině Aharodičovství: Jak přestat křičet a začít žít s dětmi v harmonii).
Výchova bez trestů neznamená, že nestanovujeme hranice!
Ve skutečnosti ani permisivní, ani autoritářské rodičovství nevede k výchově ukázněného dítěte. Výzkum mluví velmi jasně: děti, které si osvojily sebekázeň, odolnost a emoční inteligenci jsou vychovávány pomocí empaticky stanovených hranic.
Ano, hranice jsou nedílnou součástí výchovy báječných dětí. Ale ne ledajaké hranice. EMPATICKY STANOVENÉ hranice. A to proto, že děti rozvíjejí sebekázeň daleko snadněji, když mezi námi cítí vzájemné pouto. Empaticky stanovené hranice znamenají, že:
- při tom vnímáme pocity našeho dítěte a pomáhá mu je zpracovat.
- zatímco stanovujeme hranice, zůstáváme na dítě napojeni
- odoláváme nutkání způsobit, aby dítě trpělo nebo se cítilo špatně během jejich stanovování
Byla jsem dnes požádána na Facebooku, abych napsala scénář, jak na to.
Maminka: "Aničko, je čas jít domů a udělat nějaký moc dobrý sendvič k obědu. Chtěla bys jít zpátky pěšky nebo se svést na kočárku?"
Anička: "Ne, mami, chci se houpat."
Maminka: (vnímá její pocity a uznává, jak se asi musí cítit) "Houpačka tě moc baví, viď? Chtěla bys tu ještě zůstat a houpat se mnohem déle (stanovení hranic) A my musíme jít naplnit naše bříška nějakou dobrou mňamkou! Teď už musíme domů. Pojďme si dát závod, kdo bude první u kočárku!"
Anička: "Ne, mami, já zůstanu na houpačce."
Všichni víme, že tohle půjde pořád dokola. Dvouleťačka začne mít hlad a maminka bude čím dál frustrovanější. Doteď maminka skvěle použila empatii. Stanovila hranice. Dítě není nadšené a nespolupracuje. Jelikož maminka má jasno a její hranice jsou neoblomné, je čas dát to dceři najevo.
Maminka: "Aničko, přála by sis zůstat na té houpačce celý den, viď?" (splnění přání)
Anička: "ANO!"
Maminka: "Taky bych si přála, abys mohla. Bylo by to báječné, viď? (nalezení místa souhlasu). Ale teď je čas na oběd a musíme jít. Máš na vybranou, seskočit a jít se mnou pěšky, anebo tě vezmu a můžeš jet na kočárku." (Maminka poskytuje volbu, kdy obě varianty jsou pro ní přijatelné). To pomáhá Aničce zachovat tvář a ponechává jí pocit vlivu.
Pokud si Anička nevybere ani jednu variantu:
Maminka: "Dobře, zlato, vidím, že je pro tebe moc těžké odejít z té houpačka sama. Pomůžu ti dolů a do kočárku."
Všimněte si, že maminka nedává Aničce najevo, že je špatná, když neposlechne. Maminka uznává, že to je jen pro ní příliš těžké.
Předpokládejme, že Anička začne křičet, když jí maminka vezme. Většina výchovných přístupů radí prostě jí narvat do kočárku a ignorovat křik dítěte, abychom "neodměňovali" křik naší pozorností. Toto ale ničí náš vztah s dítětem. A co horšího, říkáme tím, že jeho emoce jsou špatné a budeme se dítětem zabývat jen tehdy, když to, co vyjadřuje, se nám bude zamlouvat. Jinými slovy, že láska je něčím podmíněna. Je na ty hrozné pocity úplně samo.
Máme se tedy pokusit odvést pozornost dítěte? "Jééé, Aničko, podívej tamhle na toho roztomilého pejska!" Pokud není příliš rozčilená, velkou škodu to nezpůsobí. Ovšem čím silnější její pocity budou, tím hůř se to podaří. A kromě toho, co učíme odváděním pozornosti? Tvé pocity nejsou důležité? Jsou nebezpečné, takže budeme předstírat, že neexistují? Obecně vzato chceme dítěti naslouchat, ne mu podsouvat, že emoce nejsou příliš důležité nebo že máme strach jim čelit.
Nejlépe fungují empatické hranice. Znamená to, že stále trváme na hranici, která je pro nás nediskutovatelná. Nakonec, dvouleté dítě by nemělo o všem rozhodovat. Ale poskytneme dítěti porozumění pro jeho emocionální reakci.
Anička (ječí, jak ji bereme z houpačky)
Maminka: "Pláčeš. Nechceš se přestat houpat. Jsi smutná a zlobíš se, že musíme odejít. Je mi líto, že se nemůžeš houpat celý den, ale je čas oběda. Pojďme se na chvíli posadit tady na lavičku. Já tě obejmu, než se vypláčeš."
Navzdory pravděpodobnému mínění ostatních přihlížejících rodičů jsme neselhali, i když naše dcera pláče. Ve skutečnosti je pláč pro dvouleťáka se silnými emocemi dobrý a přínosný. Potřebuje pocity vyjádřit a ukázat nám je místo toho, aby je jen "zacpalo zpátky."
Během pláče, pokud jí budeme držet v náručí a pomůžeme jí cítit se v bezpečí (místo připoutání do kočárku, plačící cestou domů), ze sebe může dostávat i emoce spojené s dalšími záležitostmi - např. nový mladší sourozenec nebo to, jak jí tuhle tatínek vynadal, když spěchal, nebo ten velký pes, co na ní náhle vyštěkl dnes ráno, nebo tu bolest kolínka, když včera upadla, ale nezaplakala, protože byla s babičkou a ta jí pochválila, jaká je statečná holka a že velké holky nepláčou. Skvělá příležitost dostat to vše ze sebe ven! Ve skutečnosti děti často porušují hranice a "chytají se" hádky, tak jako Anička na houpačce, aby dostaly příležitost se vyplakat. Držet dítě v náručí, aby se mohlo vyplakat, je obrovský dar. Během pláče zůstáváme na dítě napojeni tím, že ho objímáme. Necháme slzy téct (ano, záměrně!) a dítě ujišťujeme, že je v bezpečí: "Jsi teď smutná, pláčeš. Jsem tady, jsi v bezpečí."
Pokud se rozzlobí a odvrátí se od vás, zůstaneme nablízku a v kontaktu pomocí hlasu: "Jsem tady. Nenechám tě tu samotnou s těmi velkými pocity." Zhluboka dýcháme, abychom zůstali klidní. Nevšímáme si zvědavých pohledů kolemjdoucích.
Konečně se začíná uklidňovat. Stulí se nám do klína. Pevně jí obejmeme. "Plakala jsi. Byla jsi smutná. Teď už se cítíš lépe. Pojďme domů sníst si tu mňamku. "Chceš se trochu napít, než si sedneš do kočárku?"
Po pořádném pláči ve vaší láskyplné přítomnosti se dítě uvolní ze spárů všech těch pocitů, které mu znemožňovaly vyhovět vám. Bude se cítit více uvolněné a bude spolupracovat. Když jsou děti tvrdohlavé a musí být po jejich, je to pro vás znamení - vztyčený červený praporek - že potřebují plakat, stejně jako dospělí!
Když toto uděláte poprvé, vaše dítě může plakat dlouho. Nikdy to není špatně. Ukazuje vám složitě propletené pocity. Může si taky myslet, že pláčem u vás dosáhne toho, že se bude moci houpat déle. Empatické vnímání pocitů pochopitelně neznamená, že se tím anuluje stanovená hranice, která je pro vás důležitá. Pokud je to možné, začněte se stanovováním hranic nejlépe už doma, kde máte čas a energii na případný záchvat. Toto preventivní opatření zkrátí délku záchvatu na hřišti nebo je úplně eliminuje.
Nebude trvat dlouho a vaše dítě neochotně sleze z houpačky a sedne si do kočárku, jakmile řeknete, že je čas jít domů na oběd. Z této zkušenosti se naučilo, že vaše hranice jsou pevné, i když možná nechápe, proč jsou důležité.
Díky vaší empatii se ZÁROVEŇ naučilo, že:
- ...zklamání přejde. To je začátek odolnosti.
- ...vám opravdu záleží na jeho spokojenosti. Bude nadále vyhledávat vaše vedení a pomoc.
- ...pocity se dají zvládnout. To je začátek emočního sebeovládání.
A nakonec zjistíte, že vaše hranice akceptuje čím dál víc. Děti, které opakovaně testují hranice, nám totiž zpravidla ukazují, že se necítí bezpečně. Pocit síly a moci se možná dětem líbí,ale zároveň je děsí. Potřebují vědět, že je jako rodiče povedeme a postaráme se o jejich bezpečí. Jakmile se o tomto přesvědčí, už je nepotřebují dále testovat.
Přeložila Linda Malenovská. Napsala Dr. Laura Markham of AhaParenting.com, autorka knihy Peaceful Parent, Happy Kids: How To Stop Yelling and Start Connecting.