Recenze PhDr. Evy Labusové
Eva Labusová poskytuje poradenství pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů 

AHA rodičovství
Zamyšlení nad knihou Laury Markhamové

Je na čase více připomínat západním rodičům, že soužití se dětmi je především příležitostí, jak vývojově posunout také sebe samé.

Každá doba má svůj zeitgeist, onoho svého typického ducha, který udává nezaměnitelnou atmosféru pro nejrůznější hledání, styly a trendy konkrétního historického údobí. Tento duch se bezesporu projevuje i v přístupech k výchově a k péči o děti.

Počátek 21. století se v západní společnosti vyznačuje četnými změnami pohledů a zároveň dosti urputným soubojem mezi starým a novým. Staré zahrnuje, stručně vyjádřeno, zacházení s dětmi a získávání jejich pozornosti a poslušnosti prostřednictvím silové nadvlády dospělých. Kýžený výsledek výchovy donedávna směřoval k tomu, aby potomci jednou byli dostatečně společensky přizpůsobiví a odpovědní a aby akceptovali běžné životní úkoly a výzvy, které byly mimochodem až asi do třetí čtvrtiny minulého století vcelku přehledné. Průměrný tehdejší životopis měl své očekávatelné kýžené mezníky: dětství, školní léta, hledání trvalého vztahu a zakotvení v něm, založení rodiny, profesní realizaci, odchod do důchodu, stárnutí a nakonec i odchod z tohoto světa... Jen málo lidí si dovolilo mít ambice a upnout se k vyšším cílům, jak je výstižně pojímá známá Maslowova pyramida potřeb. Většina setrvala na nižších příčkách a měla plné ruce práce se zajištěním toho základního k přežití.

Odpovědi na otázky, kdo jsme a kam směřujeme, nikdo příliš nezpochybňoval, a tak tomu bylo i s výchovou dětí a péčí o ně. Platilo, že dospělí rozhodují a děti se podřizují a poslouchají. Tečka. O tom, že by mohlo jít o důležitou vzájemnou interakci, při níž i dospělí skrze vciťování se do dětí a respektování jejich vrozených a instinktivně vyjadřovaných potřeb, mohou a mají odvést kus práce na vlastním seberozvoji, uvažoval málokdo.

Až přelom mezi 20. a 21. stoletím přinesl zásadní změny.

Dříve netušené možnosti vědy a techniky potvrdily, co citliví lidé dávno vnímali svým šestým smyslem: Postoje, zaměřené na motivování dítěte k prospívání a poslušnosti strachem, pocity viny a podmínečnou láskou rodičů nejsou posilující. Nastává doba opustit tradiční výchovná schémata, postavená na zneužívání moci dospělých nad dětmi.

Dnes, s aktuálními poznatky o vývoji dětského mozku a o skutečných potřebách raného věku, stále více rodičů usiluje o vztah s potomkem od začátku budovaný na respektu a bezvýhradném přijetí, za současného vymezování patřičných hranic (pozor, výchova bez nich je také zanedbávající).

Inspiraci pro vědomé rodičovství lze čerpat z mnoha zdrojů. Vycházejí četné knihy k tématu, pořádají se semináře, přibývá i rodičovských hnutí, která - ač mají různé názvy a někdy i různá směřování - v podstatě touží po podobném: pochopit, v čem spočívá podstata rodičovství a co je třeba dělat, aby neodkladným a vývojově daným potřebám dětí bylo učiněno zadost, a přitom neopomíjet výzvy, které péče o děti staví před dospělé.

Protože jsem v poradenské praxi i v životě často svědkem toho, že přemíra informací současné rodiče spíše znejišťuje, od přehnané důvěry ve vnější zdroje odrazuji a připomínám: méně je více. Spíše než se stresovat rozporuplností a neúměrným množstvím faktů stojí za to přejít od vědění ke konání. A skrze prožitou zkušenost prohlubovat autentické poznávání, které probouzí naši vlastní rodičovskou intuici. Ta je tím nejlepším rádcem a dosvědčuje, že rodičovství není jen věcí rozumu a chladného rozhodování.

Velká část našich snah působit na dítě se totiž odehrává nevědomě. Což poznáváme třeba tehdy, když se nám v kontaktu s našimi nejmenšími stále dokola opakuje situace, kterou si nepřejeme, ale zároveň jí neumíme zabránit (emoce jsou tak zvaně silnější než my).

Typický příklad:

Dítě neutišitelně pláče nebo má záchvat vzdoru. Racionálně víme, že mu máme být zrale k dispozici, a dokonce mu i chceme dát podporu. V praxi ovšem pláč nedokážeme snést, ocitneme se mimo sebe, cítíme úzkost, paniku či silnou agresi k dítěti a posléze i k sobě samým za svou neschopnost situaci se ctí zvládnout - možná jsme i křičeli, možná měli chuť dítě uhodit? Drásáme se pochybnostmi o vlastních rodičovských kompetencích. Co si počít?

Inu, připustit, že za nezvládnutými emocemi se skrývají naše dávná zranění, naše úzkosti a strachy, s nimiž jsme se dosud nevypořádali. To, co nás tváří v tvář bezbrannému miminku či batolati, ale i většímu dítěti, nutí křičet, vztekat se nebo upadat do smutku a úzkosti, jsou vždy v první řadě naše vlastní témata!

Dokud si je nepořešíme, nebudeme pro dítě plně přítomní - ba co hůře, náš rozrušený stav dítě uvede do stresu, takže nebude schopno vnímat, co po něm vlastně chceme. Když je dítě pod podobným tlakem emocí dospělých, jeho mozková centra umožňující učení a spolupráci, se uzavřou. A naopak - tím, že zachováme klid, když dítě zlobí, napomůžeme v jeho mozku vytvářet nervové dráhy, které postupně umožní, aby se v napjatých a vypjatých situacích i ono samo postupně dokázalo uklidnit. Kdo z nás, příslušníků starší generace, něco takového od svých vychovatelů zažil? Málokdo. Nebylo cílem snažit se porozumět "záležitostem srdce". Současná doba nás k tomu ovšem vyzývá a možnost volby nových rodičovských praktik a kompetencí pro to připravuje cestu. Chceme-li po ní jít, nezbývá nám, než začít od sebe.

Když dítě pláče nebo zlobí, vždy volá SOS. Čeká od nás pomoc a vedení.

Obé dostane, jsme-li podpůrní a chápající, a namísto přikazování a násilné usměrňování nabídneme vcítění a šetrnou hranici. Ano, svou vlastní zlost nebo paniku potřebujeme překonat soucitem k té malé bytůstce, která ještě nemá vyvinutou nervovou soustavu natolik, aby sama mohla s emocemi pracovat. To se potřebuje naučit od nás tím, že jdeme příkladem. Pomáháme vytvářet dobré návyky. Uděláme si na dítě čas. Pro zvládnutí každodenních povinností přijmeme oporu přiměřené rutiny. Odpouštíme. Milujeme bez podmínek.

Mnoho a mnoho knih čtivě a přesvědčivě přináší podobné ušlechtilé teorie. Nedaří se jim ovšem už přinášet také konkrétní, srozumitelné a praktické rady, jak přesně vyvíjet ono úsilí, které nakonec vede ke změně. Na jednu v tomto ohledu výjimečnou - svěží, novátorskou a velmi obohacující i pro mne samotnou, která jsem už za dvacetiletí práce v oblasti péče o rodinu přečetla opravdu ledacos - jsem nedávno narazila.

Napsala ji americká klinická psycholožka Laura Markhamová a svou metodu pojmenovala "AHA rodičovství". Nenabízejí se tu snadné recepty ani se neslibuje rychlá cesta k úspěchu. Dr. Markhamová naopak připomíná, že pochopit, co se děje v nitru člověka a ovládnout vlastní emoce je nesmírně těžké. Je třeba nejprve vědomě (v hlavě, v mozku) přijmout rozhodnutí, že něco chceme, a poté tohle rozhodnutí poslat hlouběji (do srdce, do vlastního niterného světa), přičemž nezbývá než zapojit celou sílu svého charakteru, vytrvalosti a dobré vůle (podobně, jako když chceme ovládnout hru na náročný hudební nástroj). Rodičovství je zkrátka tou nejspolehlivější cestou k osobnímu sebepoznání a zrání: Být co nejčastěji v kontaktu sám se sebou. Vypnout autopilota. Nevstupovat za dítětem do jeho světa nekultivovaných, nezvládnutých emocí. Přivést ho postupně k sobě, do světa vědomého vnímání a zdravé emoční konfrontace.

Všichni jsme se svými dětmi zažili chvíle, kdy nás rodičovství doslova převálcovalo. Kdy naše vlastní pocity byly příliš rozvířené a emoce nezvládnuté, naše frustrace silná a naše tělo unavené. Vysátí jak houba jsme se přestali zajímat o to, co dítě potřebuje, a sami jsme jen bezhlavě a zraněně kopali kolem sebe. Následně nás trápily výčitky svědomí a pocit viny. Východisko je jediné: v obnovení napojení. Ve volbě láskyplného řešení. Když slova nejsou k ničemu, zbývá fyzický dotyk, objetí.

Děti nejvíc zlobí, když jsme my rodiče ve svých výchovných snaženích nejvíc mimo.

Přestaňme se upínat k přesvědčení, že výchova probíhá nátlakem na děti. Je velký rozdíl mezi dětmi vnitřně motivovanými, a silou donucenými. Je nanejvýš vhodné vstoupit do rodičovství pravdivou inventurou vlastních možností a zkušeností, a případné deficity ošetřit prací na sobě při upřímné snaze navázat s dítětem živé spojení a pocit sounáležitosti. Podaří-li se nám vytvořit silný vzájemný vztah a získat u dětí přirozenou autoritu, není možné, aby nám kontakt s nimi a takzvaná "výchova" nepřinášely převážně radost a pocit hlubokého smyslu. Výchova přitom zahrnuje 3 druhy interakcí: zvládání emocí, učení vhodnému chování, resp. potřebným dovednostem, a pomoc při osvojování výše zmíněného.

A tak, milí rodiče, zapomeňte na pojetí výchovy jako "drezury" a mocenského přetahování s dítětem a nabídněte raději láskyplné doprovázení, uvádění do souvislostí a hodně, opravdu hodně svého vědomého času. V prvních třech letech života vás vaše dítě opravdu potřebuje. Pokud výzev, potřeb a darů raného věkového období využijete, v budoucnosti se vám to bohaté vrátí. Je prokázáno, že aha-rodiče mají i v pubertě se svými potomky významně méně potíží než rodiče, kteří chtějí své děti převážně jen kontrolovat a řídit...

Eva Labusová

poradenství pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů, více na www.evalabusova.cz